Washingtonská deklarácia (koncepty)

Zo stránky Wikizdroje
Vyhlásenie nezávislosti československého národa dočasnou vládou československou
„Washingtonská deklarácia“
(koncepty deklarácie)

cca 5. – 17. október 1918

Koncept I. („Exponát B“) – české znenie[upraviť]

Prohlášení nezávislosti československého národa Prozatímní vládou Československého státu[1]


Již 14. listopadu 1915 prohlásil československý národ prostřednictvím svého Zahraničního výboru, že Habsburkové pozbyli práv na český trůn, a oznámil své rozhodnutí státi se znovu nezávislým.

Tento výbor byl změněn v Národní radu, jež byla uznána jako vláda de facto Spojenci a Spojenými státy. Spojené státy výslovně uznaly, že táto vláda jest řádným autoritativním tělesem pro vedecní nejen vojenských, ale i politických věcí našeho národa; ostatní spojenecké vlády se vyjádřily podobným způsobem.

Československá národní rada jako autoritou vybavené zastoupení a prozatimní vláda celého československého národa obnovuje v této vážné chvíli své prohlášení ze dne 14. listopadu. Ve své macchiavelistické aroganci nabízejí Němci mír, aby zastavili postup spojeneckých armád, a aby zachránili Rakousko-Uhersko a Turecko, ochotně slibují vyklizení území na Západě, neboť vědí, že na Východě by Spojenci nemohli vojensky zakročit tak dobrě jako na Západě a že takto by bylo bezbranné Rzsji úplne vydáno „mírumilovnému“ pronikání Německa a Rakouska-Uherska. Rakousko-Uhersko bylo za této války úplně anektováno popruštěným Německem. Zachování Rakouska-Uherska v jakékoli podobě je vítězstvím Německa, které může prostřednictvím Rakouska-Uherska ovládat Balkán Turecko, a starý pangermánský plán panství nad Východem se úspěšně uskuteční. Na Západě může Německo dobrovolně povolit; jeho doba přijde, až bude zcela opanován Východ.

Habsburkové slibujé ve své tísni neuspokojeným národnostem své říše federalisaci a autonomii; ale federalisace a tím spíše autonomie nebude znamenat nic, mají-li býti ovládány Habsburky, vasaly Berlína. Alespoň náš národ po zkušenosti z této války nedovolí, aby se jejich vojska užívalo ku prospěchu Berlína.

Nás národ se nemůže spokojit s pouhou federalisaci Rakouska-Uherska, a to nejen proto, že tento slib je falešný a znamená ve skutečnosti federalisaci říše dualistické, kdežto federalisace by znamenala na prvém místě zrušení dualismu; federalisace států a národů předpokládá svobodu a jednotu federovaných národů, jak ukazuje příklad Spojených států, Švýcarska i Německa.

Nás národ má právo na úplnou nezávislost. Rakousko vzniklo (1526) personální unii Čech s Rakouskem a s Uhrami; tento právní stav je dosud platný; po stránce právní je náš národ dosud nezávislý, ale Habsburkové zneužívajíce své autority jakožto němečtí císařové, ktok za krokem ovládli a zgermanisovali tuto unii.

Češi povstali proti tomuto znásilňování svých práv ve dvou odbojích, r. 1618 a r. 1848; v r. 1848 české právo na nezávislost bylo na chvíli na oko uznáno, ale když byl odboj rozdrcen, začalo nové období násilné germanisace a centralisace.

Po porážkách r. 1859 a r. 1866 František Josef činil příležitostné menší ústupky našemu národu a jiným národům ve své říši; ale r. 1868 vstoupil do dualistického spiknutí s Maďary a z Rakouska se stalo Rakousko-Uhorsko, organisované znásilňování a vykořisťování slovanské a latinské většiny německo-maďarskou menšinou. Po porážce Francie r. 1871 si František Josef na chvíli uvědomil význam německé říše restaurované Pruskem; zmírnil svou politiku proti našemu národu a slíbil úpravu, která měla vyvrchollit jeho korunovací za krále českého. Nejslavnostnějším způsobem uznal (1870–71) práva českého národa a jeho životní význam a hodnotu pro Rakousko. Ale, jak je známo, Berlín a Maďaři úpravu zmařili; podle pangermánského plánu se stalo Rakousko-Uhersko kolonií Německa, jeho předvojem na Východě. V této roli Rakousko-Uhersko vyprovokovalo tuto válku. Náš národ, který si uvědomil její světový význam, ihned se zařadil na stranu Spojenců; naše vojska bojují proti společnému nepříteli ve Francii, v Itálii a v Rusku. Ostatní národy Rakouska-Uherska následovaly našeho příkladu a dnes Jihoslované (Srbochorvaté a Slovinci), Poláci, Rusíni a Italové, velká většina národů říše, stojí s námi proti Habsburkům, Němcům a Maďarům. Za této války František Josef nařídil popravu třiceti až šedesáti tisíců civilistů, nepočítaje tisíce a tisíce vojáků; takový je politický a mravní stav habsburské říše!

Náš národ zvolil Habsburky ze své svobodné vůle a ze své svobodné vůle je sesazuje; odmítáme rouhavé tvrzení, že moc habsburské dynastie právě tak jako hohenzollernské je božského původu.

Přijímáme demokratické zásady Ameriky a Francie; přijímáme americké principy, jak je stanovil president Wilson: principy osvobozeného lidstva – skutečné rovnosti národů – a o tom, že vlády odvozují všechnu svou spravedlivou moc ze SOUHLASU TĚCH, KTERÝM VLÁDNOU. Toto jsou principy Lincolnovy, principy Prohlášení nezávislosti a Prohlášení práv člověka a občana. Pro tyto principy český národ krvácel v památných husitských válkách v době, kdy Amerika byla ještě neznámá; v této válce náš národ krvácí pro tyto principy znovu po boku Ameriky, Francie, Velké Britanie, Srbska, Ruska, Italie a Japonska.

Češi a Slováci důvěřují slibům Spojenců a pevně věří, že imperialistická útočnost Němců, Maďarů a Turků bude rozdrcena a že demokraticie zvítězí nad militaristickou autokraciií.

Jako Prozatímní vláda Československého státu prohlašujeme, že nemůžeme pokládati habsburskou dynastii za schopnou vésti náš národ; odnímáme jí pro její proradnost, věrolomnost a zločinnost všechny nároky na ovládání československých zemí.

Tím, že se úplně vzdala pangermínskému a popruštělému Německu, zradila většinu svých národů a na prvém místě národ náš. Když Prušáci zaplavili Čechy a obsadili Prahu r. 1866, také slavnostně uznali práva Čech na nezávislost; tehdy jsme Rakousko neopustili v naději, že se po pruské lekci u Sadové vzpamatuje; ale ono nás zradilo a přijalo roli pruského lokaje.

Československý štát bude republikou. Ve stálé snaze po pokroku bude zárukou úplné svobody svědomí, náboženství a vědy, slovního projevu a shromažďování. Církev bude odloučena od státu. Rakousko od středověku zneužívalo církví k sobeckým cílům hrabivé dynastie a její politiky; jeden z největších německých spisovatelů mu vpálil znamení vraha ducha.

Naše demokracie bude spočívat na všeobecném právu hlasovacím, právo menšin bude zabezpečeno spravedlivým poměrným zastoupením; národní menšiny budou požívat stejných práv s národem naším. Vláda bude parlamentární, kontrolovaná referendem a iniciativní. Ženy budou politicky, sociálně a kulturně zrovnoprávněny s muži.

Československý stát provede dalekosáhlé sociální a daňové reformy; velkostatky budou zakoupeny pro domácí kolonisaci, šlechtictví bude zrušeno.

Stálá armáda bude nahrazena milicí a celý národ bude civčen v užívání zbraní pro obranu.

Československý stát uskuteční rozsáhlou populační a zdravotní politiku.

Ve své zahraniční politice bude míti Československý stát účinný podíl na reorganisaci východní Evropy a tím celé Evropy a lidstva; naše národní politika bude podporovat žádoucí mezinárodnost.

Všechny závazky a smlouvy budou uzavírány otevřeně a úpřimně bez tajné diplomacie.

Načrtáváme jen hlavní zásady ústavy Československého státu; konečné rozhodnutí o úplné ústavě připadne přirozeně oprávněným zástupcům osvobozeného a spojeného národa. Vůdčí zásadou naší ústavy bude zřízení účinné, rozumné a spravedlivé správy; nebude v ní místa pro žádnou panovačnost nebo nespravedlivé výsady osobní či třídní. Rakousko-Uhersko a Německo brzdily rozvoj rozličných utlačovaných národů; osvobození těchto národů uvolní jejich bohaté hmotné i duchovní síly a připojí je ke společnému kmeni lidskosti a civilisace.

Dáno v Paříži,
dne . . . . . října 1918.

P r o f. T. G. M a s a r y k,
ministerský předseda a ministr financí.
G e n. M i l a n R. Š t e f á n i k,
ministr národní obrany.
D r. E d u a r d B e n e š,
ministr zahraničních věci a vnitra.

Koncept I. („Exponát A“) – český preklad[upraviť]

Česko-slovenský lid, který jedná prostřednictvím své Národní rady, prohlašuje se tímto za nezávislý národ. Zavrhuje svrchovanost Habsburků. Zavrhuje autonomii uvnitř Rakousko-uherské říše. Zavrhuje vnucovanou federaci se svými dřívějšími utiskovateli, ať se navrhuje jakákoli forma vlády.

Dne 14. listopadu 1915 Český zahraniční výbor prohlásil, že všechna práva domu habsburského na český trún propadla. Následovala léta utrpení a obětí. Pak velká Britanie, Francie, Italie a Spojené státy uznaly tento výbor za Prozatímní vládu nového česko-slovenského státu, který zahrnuje Čechy, Moravu a Slovensko. Je vhodné, abychom světu předložili jak důvody pro zrušení svazku s Rakouskem-Uherskem, tak zásady, na nichž bude založena naše nová vláda.

Království české bylo roku 1526 jako svrchovaný stát pod vládou domu habsburského sjednoceno s Rakouskem a s Uhry. Právní vztah této jednoty zústal beze změny. Ale Habsburkové, zneužívajíce moci, kterou měli v rukou, vytrvale usilovali, nejprve jako císařové němečtí a později jako císařové rakouští, o potlačení českého národa tím, že jeho lid poněmčovali a soustřeďovali vládní moc ve Vídni. Proti takovému znásilňování svých práv povstali Čechové v dboji roku 1618. Velkou početní přesilou je Rakušané přemohli. Povstání bylo potlačeno, čeští vůdcové vyhubeni a naděje prostého lidu rozdrceny. Následovala dvě staletí útisku a ponížení. Ale touha po svobodě žila dál. Konečně v revoluci roku 1848 Čechové znovu povstali. Rakouský císař odstoupil a byl korunován František Josef. V této tísni a potom vícekrát rakouský monarcha uznal nezávislá práva Čechů. Ale nevěděl o těchto právech nebo je popřel, jakmile pominulo bezprostřední nebezpečí. Tak proces germanisace a centralisace začal nanovo po úspěchu Koruny při potlačení revolučního hnutí roku 1848; a ústupky, které Koruna učila roku 1859 po porážce Rakouska ve válce s Italií a roku 1866 po porážce ve válce s Pruskem, byly zrušeny roku 1867 při ustavení dualistické monarchie. Pak se Němci a Maďaři, kteří tvořili menšinu obyvatelstva říše, spikli k tomu, aby potlačili slovanskou a latinskou většinu. V druhé polovině minulého století František Josef uznal znovu, a to co nejslavnostněji, práva českého národa; byla přislíbená jeho korunovace na krále českého. Bylo to po porážce Francie (v letech 1870–1871), která jasně ukázala cenu českého státu jako pevné hradby proti německému útoku. Ale Berlín a Maďaři udělali škrt přes jeho slib a habsburská monarchie se stala vasalem Německa.[2]

Koncept II. (Advance Copy.) – český preklad[upraviť]

Conseil National Tchécoslovaque Présidence.

Prohlášení nezávislosti československého národa Prozatímní vládou Československého státu[3]


Československý národ prohlásil prostřednictvím svého Zahraničního výboru, pozdějí zménéného v Národní radu, již 14. listopadu 1915, že Habsburkové pozbyli práv na český trůn, a oznámil své rozhodnutí státi se znovu nezávislým.

Československá národní rada, od té doby uznávaná za Prozatímní vládu československého národa a státu, obnovuje v této vážné chvíli toto prohlášení. Hohenzollernové nabízejí mír, aby zastavili vítězný postup spojeneckých armád a aby zachránili Německo, Rakousko-Uhersko a Turecko; vědí, že mohou vyhrát válku, mohou-li zachránit tyto své vasaly.

Habslmrkové slibují neuspokojeným národnostem federalisaci říše a autonomii; ale federalisace a tím spíše autonomie neznamená nic, mají-li býti ovládány Habsburky, pážaty Berlína. Po trpkých zkušenostech z této války náš národ už nikdy znovu nedovolí, aby jeho vojska užíval Berlín.

Náš národ se nemůže spokojit nějakou habsburskou podvodnou federalisací; skutečná federace států a národů předpokládá svobodu federovaných národů, jak ukazuje příklad Spojených států, Švýcarska i Německa. Svobodné národy Rakouska-Uherska snadno vytvoří federaci, kdyby to shledaly vhodným; habsburská federace je jen nové jméno pro centralisující, germanisující a madarisující útisk. Náš národ nechce býti částí Rakouska-Uherska náš národ má piné právo na úplnou nezávislost. Habsburkové nás nevydobyli; připojili jsme se (1526) k Rakousku a Uhrám jako nezávislý stát, abychom vytvořili silnější unii proti tureckému nebezpečí a tento právní stav je dosud platný: po stránce právní je náš národ dosud nezávislý a žádná míra útisku od Habsburků nemůže změnit jejich brutální násilí v právo.

Dějiny našeho zápasu o nezávislost by vyplnily knihy; svět zná tyto dějiny a zná spravedlivost našich požadavků.

Habsburkově se neodvažovali popírat je; František Josef nejslavnostnějšim způsobem uznal (1870–71) práva českého národa a jeho životní význam a hodnotu pro Rakousko. Ale, jak známo, Berlín a Maďaři, kteří se skláněli před pangermány, stali se kolonií Německa a jeho předvojem na Východě. V této roli Rakousko-Uhersko vyprovokovalo poslední balkánskou válku i tuto válku. Náš národ, který si uvědomil světový význam tohoto zápasu, ihned se zařadil na stranu Spojenců; naše vojska bojují proti společnému nepříteli ve Francii, v Italii a v Rusku. Ostatní národy Rakouska-Uherska následovaly našeho příkladu a dnes Jihoslované, Poláci, Rusíni, Rumuni a Italové, velká většina národů říše, stojí s námi proti Habsburkům, Němcům a Madarum. Za této války, jak bylo konstatováno v rakouském parlamentě, František Josef nařídil popravu třiceti až šedesáti tisíců civilistů, nepočítaje tisíce a tisice vojáků, většinou našich lidí – takové jsou politické a mravní poměry habsburské říše.

Náš národ zvolil Hlabsburky ze své vlastní svobodné vůle a ze své svobodné vůle je sesazuje; odmítáme přijmout rouhavé tvrzení, že moc habsburské dynastie právě tak jako Hohenzollemů je božského původu. – „Bůh není Rakušan!“ (Byron).

Přijímáme moderní demokratické principy Ameriky a Francie; přijímáme americké principy, jak je stanovil president Wilson: principy osvobozeného lidstva – skutečné rovnosti národú – a o tom, že vlády odvozují všechnu svou spravedlivou moc ze souhlasu těch, kterým vládnou. Přijímáme principy Lincolnovy, principy Prohlášení nezávislosti a Prohlášení práv člověka a občana. Pro tyto principy český národ krvácel v památnch husitských válkách v době, kdy Amerika nebyla ještě objevena v této válce náš národ se spojenci krvácí pro tyto principy znovu.

Jako Prozatímní vláda Československého státu prohlašujeme, že nemůžeme pokládati habsburskou dynastii za schopnou vésti náš národ; odnímáme jí pro její proradu, věrolomnost a zločinnost všechny nároky na vládu v československých zemích. „Nikde ve světě nikdy Rakousko neudělalo nic dobrého.“ (Gladstone.) Tím, že se [dynastie] úplně vzdala pangermánskému a popruštělému Německu, zradila většinu svých národů a na prvém místě národ náš. Když, Prušáci zaplavili Čechy a obsadili Prahu r. 1866, také slavnostně uznali práva Čech na nezávislost; tehdy jsme Rakousko neopustili v naději, že se po pruské lekci u Sadové vzpamatuje; ale ono nás zradilo a0160snížilo se k roli pruského lokaje.

Maďaři také dávají sliby utiskovaným národům Uher; hlavní viníci této války, nejzarytější podporovatelé pangermánské „Mittel-Europa“, spekulujicí na vykořisťování Balkánu, nyní žádají nezá-vislost pro Uhry na základě svých historických práv. Maďaři surově utlačovali Slováky a jiné národy ale zločin, v němž se pokračuje po staletí, nevytváří historická práva. Rakousko-uherský dualism je nestoudným zorganisováním násilí a vykořisťování většiny menšinou i politickým spiknutím Němců a Maďaru proti slovanským a latinským národům.

Československý stát bude republikou. Ve stálé snaze po pokroku bude zaručovat úpinou svobodu svědomí, náboženství, védy, slovního projevu, tisku a právo shromaždovaci. Církev bude odloučena od státu – Rakousko od středověku zneužívá církví k sobeckým cílům hrabivé dynastie a její politiky; jeden z jeho nejvčtšich básníků mu vpálil znamení vraha ducha.

Naše demokracie bude spočívat na všeobecném právu hlasovacím, práva menšin budou zabezpečena poměrným zastoupením, národní menšiny budou požívat stejných práv s národem našim. Vláda bude parlamentární, kontrolovaná referendem a iniciativní. Ženy budou politicky, sociálně a kulturně zrovnoprávněny s muži.

Československý stát provede dalekosáhlé sociální a daňové reformy; velkostatky budou vykoupeny pro domácí kolonisaci; šlechtictvi bude zrušeno. Náš stát převezme svůj podíl z rakousko-uherského předválečného veřejného dluhu; dluhy z této války ponecháváme zločincům, kteří spekulovali s lidskou krví.

Stálá armáda bude nahrazena milicí a celý národ bude cvičen v užívání zbraní pro obranu.

Československý stát uskuteční rozsáhlou populační a zdravotní politiku.

Ve své zahraniční politice bude míti Československý stát účinný podíl na reorganisaci východní Evropy a tím celé Evropy a lidstva; je zřejmé, že cílem války a míru je reorganisace východní Evropy. Přijímajíce pině demokratický a sociální princip národnosti, přejeme si podporovat pravou a vyšši mezinárodnost. Všechny závazky a smlouvy budou uzavírány otevřeně a upřímně bez tajné diplomacie.

Načrtáváme jen hlavní zásady ústavy Československého státu; konečné rozhodnutí ve věci úpiné ústavy připadne přirozeně oprávněným zástupcúm osvobozeného a spojeného národa. Vůdčí zásadou naší ústavy bude zřízení účinné, rozumné a spravedlivé správy; nebude v ní místa pro žádnou panovačnost nebo nespravedlivé výsady osobní či třídní. Rakousko-Uhersko a Německo brzdily rozvoj rozličných utlačovaných národu; osvobození těchto národu uvolní jejich bohaté hmotné i duchovní síly a připojí ovoce jejich práce ke společnému kmeni lidskosti a civilisace. Rozděleni Rakouska-Uherska je mravní povinnost a politická nutnost: Evropa musí volit mezi osvobozením sedmi utlačených národů a upadlou dynastií, kterou podpirají Němci a Maďaři. Nepřejeme si utlačováni německého národa; chceme jen, aby byl zastaven německý nápor k Východu a aby německý národ byl přiveden k spoléhání na své vlastní národní síly; Němci musí být přinuceni vzati se své pověry světovládě. Vzdorovali jsme německému náporu k Východu po staletí; ale ohrožené menší národy na Východě, a zvláště náš národ, vědí velmi dobrě, že kdyby Němci dobyli Východu, obrátí se proti Západu. Toto jest důvodem, proč větší národy Západu bojují za menší národy na Východě.

Všechno lidstvo je popuzeno proti středověkým říším Německa, Rakouska-Uherska a Turecka; jestliže kdy mělo pravdu staré rčení „vox populi, vox Dei“, Centrální mocnosti jsou odsouzeny.

Demokracie porazila theokratickou autokracii. I z przského stanoviska je militarismus překonán; Amerika a Anglie nikdy neměly trvalou armádu jako Německo, vlastně vůbec nikdy neměly armádu, ale Amerika a Anglie, na válku nepřipravené, jsou schopny nejen odporovat, nýbrž porazit vojenské speciality. Jejich vojáci nejsou méně udatní než vojáci nepřítele, nejsou méně ochotni k obětem a totéž platí o celých národech – kde je tedy předstíraná mravní a vojenská převaha prušáctví a rakušáctví? Demokracie zvíťězila; za základě demokracie bude lidstvo organisováno a vytoužený věk lidskosti svítá. Němci nepřímo přivodili toto vítězství – jako síly temnoty musí sloužit vítězství světla.

Demokracie zvítězila – vidíme hrdinské oběti Francie a Belgie, statečnou vytrvalost Italie, sebeobětavou věrnost Srbska, šťastnou demokratisaci nešťastného Ruska, upřímné spojenectví Japonska a Číny.

Náš národ strašlivě trpěl pod prusko-rakouskou patou, ale jsme šťastni, že jsme trpěli pro vítězství demokracie a lidstva; bez svobody není života – nechceme žíti, kdybychom měli být přinuceni zůstat v poutech a v poddanství. Věříme ve spravedlivou věc Spojenců a připojili jsme se k nim hned a bez váhání; a Spojenci nás neopustili; na dalekém Západě i na dalekém Východě náš národ, symbolicky usídlený v srdci Evropy, získal nové přátele; a nezmenšujeme jejich idealism, jestliže řekneme, že tím, že pomáhají nám, že pomáhají Polákům, Rusínům, Rumunům a Jihoslovanům, že pomáhají malým národům mezi Němci a Rusy, nejlépe brání své vlastní národy. Idealism, spravedlnost, lidskost se nakonec vyplácejí lépe než násilí hrabivých nadlidí. Věříme ve svobodu, svobodu vždy větší a větší!

Dáno v Paříži dne . . . října 1918

P r o f. T. G. M a s a r y k,
ministerský předseda a ministr financí.
D r. E d u a r d B e n e š,
ministr zahraničních věci a vnitra.
G e n. D r. M i l a n R. Š t e f á n i k,
ministr národní obrany.

Zdroj a poznámkový aparát[upraviť]

Citované podľa[upraviť]

  • koncept I. („Exponát B“) podľa: Kozák, Jan Blahoslav. T. G. Masaryk a vznik Washingtonské deklarace v říjnu 1918. Praha : Melantrich, 1968. 116 s. OCLC 4893151, s. 48-57.
  • český preklad konceptu I. („Exponátu A“) podľa: Kozák, Jan Blahoslav. T. G. Masaryk a vznik Washingtonské deklarace v říjnu 1918. Praha : Melantrich, 1968. 116 s. OCLC 4893151, s. 110-111.
  • český preklad konceptu II. (Advance Copy.) podľa: Kozák, Jan Blahoslav. T. G. Masaryk a vznik Washingtonské deklarace v říjnu 1918. Praha : Melantrich, 1968. 116 s. OCLC 4893151, s. 48-60.

Poznámky[upraviť]

  1. Jediný zachovaný exemplár prvého náčrtu odkázal sudca Najvyššieho súdu Spojených štátov Louis Dembitz Brandeis (jeden z členov komitétu pomáhajúceho s redigovaním vyhlásenia) University of Louisville (štát Kentucky), kde je uložený na právnickej fakulte (University of Louisville Louis D. Brandeis School of Law) ako „Exponát B“.
  2. „Exponát A“ je nedokončený koncept L. D. Brandeis, ktorý upravoval znenie deklarácie, avšak prácu nedokončil. Preklad do češtiny bol uverejnený v publikácii Jana Blahoslava Kozáka.
  3. Koncept, ktorý bol predložený ministrovi zahraničných vecí Spojených štátov Robertovi Lansingovi 16. októbra 1918.

Pozri aj[upraviť]