Ku Kriváni

Z Wikizdroje
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání

Křiváni, na tvém stál sem již temeni,

s kterého vážně na Tatry pozíráš,

ó, stál sem tamo ve citů víření,

blíže blankytu, který ty podpíráš:

již se mi toužby vyplnily dávné,

vzdav poctu modle našich Tater slavné.


Nad zemí sem pněl a předc' sem stál na ní,

v povětři ploval a zem mne držela,

mysl letěla k nebi v vichrů vání

a hned se opět na zemi utkvěla:

Křiváni, ty svých k nebi pozdvihuješ

a potom mocněj' je k zemi přikuješ!


S homole tvé se vidí mnohé vlasti,

rozlehlé byty pokrevní rodiny.

Zakusiv jinoch výšin tvojich slasti,

opustí oko na rodní končiny:

a tu zří v sever Polsko nešťastlivé

a na jih vrchy Slovenska truchlivé.


Křiváni, v mračnách nad mraky vývodíš

a tím s' obrazem slovanského světa;

neb s jasným štítem nade mraky vzchodíš,

kdy hruď tvá nimi kolem jest poseta:

tak i my v bouři se světem neseme

a co ty Tatrám, my světu budeme.